9. října 2025 Aktuality

Nahlédnutí do Domácí hospicové péče očima vrchní sestry

Práce v Domácí hospicové péči není jen povoláním, ale posláním. Přináší hluboké lidské příběhy, těžké chvíle i okamžiky vděčnosti, které dávají této službě smysl. O své zkušenosti se podělila vedoucí sestra Domácí hospicové péče Oblastní charity Havlíčkův Brod, Linda Sýkorová.

„Já tu práci v domácím hospici považuji jako dar z hůry,“ říká Linda Sýkorová. „Práce zdravotníka podle mě není jen o vykonávání zdravotnických úkonů, ale o naplnění poslání, protože nemocní lidé jsou na této péči závislí. Je důležité, aby zdravotníci vnímali svou práci jako poslání; pokud ne, je to špatně.“

Když se pro tuto profesi rozhodla poprvé, netušila, co ji čeká. „Nevěděla jsem, do čeho jdu, a jestli to psychicky, fyzicky i celkově zvládnu. Ale zjistila jsem, že je to směr, kterým jsem v životě asi měla jít. Jsem za to nesmírně vděčná, protože tato práce mě strašně baví, i když vím, že je to práce, která většinou končí smrtí klienta. Myslím si však, že má obrovský smysl a je nezbytně potřebná.“

Jedním z nejtěžších aspektů hospicové práce je podle ní schopnost vcítit se nejen do samotného klienta, ale i do celé jeho rodiny. „Každý to má jinak a každý je jinak připraven na tu situaci, která u něj nastala.“ Právě pochopení a respekt k různým emocím a postojům blízkých považuje za klíč k důvěře, která je pro tuto práci nezbytná.

Péče o umírajícího doma podle ní přináší klid, jistotu a pocit bezpečí. „Beru to jako obrovsky důležitou věc, protože nikdo nechce umírat v nemocnici. Každý by si přál být při těch posledních dnech a minutách se svou rodinou a blízkými v prostředí, které je mu příjemné a blízké a kde se cítí dobře. Umírání v nemocnici je prostě zcela odlišná kapitola.“

Za nejtěžší situace považuje chvíle, kdy musí rodině říct, že zlepšení už nepřijde. „Nejnáročnější situací je asi ta, kdy rodina stále doufá, že se situace zlepší, a my musíme říct, že ne, protože my falešné naděje nedáváme. S rodinami hovoříme naprosto otevřeně, což je velmi důležité pro proces smiřování se s nemocí.“

Právě upřímnost a otevřená komunikace pomáhá rodinám vyrovnat se s těžkými chvílemi. A i když konce nebývají snadné, objevují se v nich i momenty hluboké vděčnosti. „Nejpříjemnějším momentem pro mě je projev vděčnosti. I když klienti už nemohou mluvit nebo se hýbat. Úsměv, který mi dají, když se mi podívají upřímně do očí, je pro mě tím nejhezčím, co mi práce může dát,“ říká s úsměvem.

Hospicová práce přináší také silné emoce, se kterými je potřeba se naučit pracovat. „Pokud lidé pláčou přede mnou, je to pro mě těžké se od toho oprostit, ale zároveň zůstat lidská.“ Zároveň upozorňuje, jak důležitá je psychologická stránka péče. „Je důležité vědět, jak na to, a já si myslím, že tohle v nemocnicích a hospicích není tak běžné. Zaměstnanci tam nemají často čas nebo znalosti, jak se s lidmi takto otevřeně bavit. My se snažíme poskytovat klientům prostor na to, aby si vybavili své pocity, a myslím si, že je to pro ně velmi důležité.“

Přestože práce v domácím hospici bývá psychicky náročná, vnímá ji i jako zdroj osobní svobody. „Co se týče té jízdy autem, moc ráda jezdím a baví mě to. Prostě ta jízda autem je můj koníček a pro mě osobně je to jakýsi projev svobody. Asi bych už nemohla pracovat v nemocničním zařízení, protože pro mě je tohle hodně svobodná práce.“

Domácí hospicová péčepodle ní dává lidem možnost prožít závěr života podle svých představ. „Myslíme si, že v terminální fázi se snažíme splnit všechny přání a potřeby člověka, jak si je představuje. Pokud jsou věřící, můžeme zajistit pastoračního asistenta, a pokud se potýkají s náročnou psychickou situací, tak zajistíme terapeuta. V podstatě fungujeme jako domácí nemocnice, zajistíme celkovou zdravotní péči, kterou by člověk dostal v nemocnici.“

Přejme si, aby lidé mohli odejít doma.

Na závěr dodává přání, které vychází z její každodenní zkušenosti. „Já bych opravdu přála všem lidem, aby jim bylo umožněno umřít doma, bez ohledu na jejich stav. Doufám, že tento přístup se dostane více do povědomí lékařů. Kdybychom některé lidi propustili z nemocnice dříve, mohli by si užít své domácí prostředí a být blíže svým blízkým.“